Tajemný svět gejš: Dokonalé společnice, které nesměly milovat

Japonské gejši patří k největším symbolům tajemství, elegance a rafinovanosti. Na první pohled působí jako ztělesnění ženského půvabu, ve skutečnosti však jejich život podléhal přísným pravidlům a disciplíně. Za bílým make-upem, hedvábným kimonem a dokonalým úsměvem se skrýval svět tvrdého výcviku, obětí – a často i zakázané lásky.

Tajemství, které Západ dlouho nechápal

Když Evropané poprvé začali popisovat japonské gejši, vzniklo kolem nich mnoho mýtů. Často byly považovány za luxusní společnice či dokonce prostitutky. Pravda je však mnohem zajímavější.

Gejša byla především profesionální umělkyně. Její úlohou bylo bavit hosty v čajovnách a na soukromých večírcích. Tančila tradiční tance, hrála na hudební nástroje jako šamisen, zpívala a především vedla kultivovanou konverzaci.

Právě schopnost vytvořit příjemnou atmosféru byla jejich největším uměním. Gejša musela být vtipná, pohotová, vzdělaná a zároveň dokonale ovládat etiketu. Byla jakousi kombinací umělkyně, společnice a mistryně společenské hry.

Tvrdá cesta k dokonalosti

Romantická představa o životě gejši se rychle rozplyne ve chvíli, kdy se podíváme na jejich výcvik.

Dívky často přicházely do tzv. okija – domu gejš – už kolem deseti let. Zde začínaly jako učednice a procházely mnohaletým tréninkem. Učily se:

• tradiční tanec
• hru na šamisen
• zpěv
• čajový obřad
• kaligrafii
• společenskou konverzaci

Každý pohyb, gesto i způsob chůze měl svá pravidla. Dokonce i to, jak gejša nalévá saké, bylo součástí dlouhého tréninku. Výsledkem měla být téměř dokonalá elegance. Gejša měla působit tak přirozeně, že hosté nesměli vidět, kolik let tvrdé práce za tím stojí.

Kimono, make-up a proměna v živé umění

Jedním z nejznámějších symbolů gejš je jejich vzhled. Bílý make-up, červené rty a složité účesy vytvářely téměř divadelní obraz. Každý detail měl svůj význam. Mladé učednice – maiko – nosily výraznější make-up a bohatě zdobené kimono. Zkušené gejši naopak volily střídmější styl, který zdůrazňoval jejich eleganci.

Kimono samotné mohlo vážit několik kilogramů a jeho oblékání bylo téměř rituálem. Správně uvázat obi – široký pás kolem pasu – byla malá věda. Celý vzhled tak vytvářel iluzi dokonalosti. Gejša měla být jakýmsi živým uměleckým dílem.

Láska jako zakázané ovoce

Možná největší paradox života gejš spočíval v jejich osobních vztazích. Přestože byly obdivované a často obklopené bohatými muži, skutečná láska pro ně bývala komplikovaná.

Gejša se totiž nesměla jednoduše zamilovat a odejít. Byla součástí systému, který řídil její kariéru i finance. Navíc existoval institut takzvaného danna – bohatého patrona, který mohl gejšu finančně podporovat.

Takový vztah však nebyl romantickým partnerstvím v moderním smyslu. Šlo spíše o kombinaci mecenášství, společenské prestiže a někdy i intimního vztahu. Pokud se gejša chtěla vdát, musela většinou svou kariéru ukončit. Mnohé tak stály před volbou mezi osobním štěstím a životem, který budovaly od dětství.

Gejši dnes: tradice, která přežila staletí

Ačkoliv by se mohlo zdát, že gejši patří do minulosti, stále existují. Nejznámější komunity najdeme v Kjótu, především ve čtvrti Gion.

Dnešní gejši pokračují v tradici staré několik století. Počet těchto žen je však mnohem menší než v minulosti. Zatímco ve 20. letech minulého století jich byly tisíce, dnes jde spíše o stovky. I přesto zůstávají symbolem japonské kultury. Turisté z celého světa přijíždějí do Kjóta jen proto, aby zahlédli siluetu gejši v hedvábném kimonu, jak tiše mizí v úzkých uličkách starého města.

A možná právě v tom spočívá jejich kouzlo – gejša není jen žena. Je to tradice, disciplína a umění proměnit obyčejný večer v nezapomenutelný zážitek.