Kdo v české politice nejčastěji manipuluje s fakty? Statistiky přinášejí zajímavé výsledky

Politické debaty bývají plné silných slov, slibů i vzájemných obvinění ze lži. Málokdo si však udělá čas na to, aby si ověřil, jak si jednotliví politici skutečně vedou při práci s fakty. Existují přitom organizace, které jejich výroky dlouhodobě analyzují a vyhodnocují. Jak tedy podle dostupných dat dopadají čeští politici a co nám podobné statistiky vlastně říkají?

Proč je tak těžké určit, kdo „nejvíc lže“?

Když se v hospodě nebo na sociálních sítích rozjede debata o politice, často zazní otázka: „Který politik lže nejvíc?“ Na první pohled se může zdát, že odpověď je jednoduchá. Ve skutečnosti jde ale o mnohem složitější problém.

Politici pronášejí tisíce výroků ročně. Některé jsou snadno ověřitelné, jiné představují názory, předpovědi nebo politické sliby, které nelze označit za pravdivé či nepravdivé. Proto vznikly projekty zaměřené na takzvaný fact-checking (například demagog.cz), tedy ověřování faktických tvrzení.

Tyto organizace analyzují konkrétní výroky a zařazují je do kategorií, jako jsou pravda, nepravda, zavádějící výrok nebo neověřitelné tvrzení. Díky tomu vznikají zajímavé statistiky, které mohou napovědět, jak často se jednotliví politici pohybují na hraně faktů.

Je však důležité si uvědomit, že nejde o absolutní měření pravdomluvnosti. Hodnoceny jsou pouze vybrané výroky, které se dostanou do veřejného prostoru a které lze ověřit.

Kdo podle statistik vychází nejhůře?

Pokud se podíváme na veřejně dostupná data českých fact-checkingových projektů, najdeme několik politiků, u nichž se častěji objevují výroky označené jako nepravdivé nebo zavádějící. Je však důležité zdůraznit, že podobné statistiky nehodnotí všechny výroky daného politika, ale pouze ty, které byly vybrány a následně ověřeny.

Podle aktuálních dat vychází nejhůře Radim Fiala, u kterého bylo za problematické označeno přibližně 42 procent ověřených výroků. Velmi podobně je na tom Tomio Okamura s podílem přes 40 procent. Následují Vojtěch Filip, Petr Mach a Miloš Zeman, u nichž se podíl nepravdivých a zavádějících tvrzení pohybuje mezi 30 až 40 procenty.

Mezi často sledovanými současnými politiky patří také Andrej Babiš, jehož podíl problematických výroků dosahuje téměř 30 procent. O něco příznivější výsledky vykazují například Alena Schillerová, Miroslav Kalousek, Petr Fiala, Karel Havlíček nebo Vít Rakušan.

Jak vypadají aktuální data*?

Politik	Nepravdivé + zavádějící výroky	Podíl z ověřených výroků
Radim Fiala	18 z 43	41,9 %
Tomio Okamura	190 z 466	40,8 %
Vojtěch Filip	97 z 244	39,8 %
Petr Mach	23 z 68	33,8 %
Miloš Zeman	274 z 889	30,8 %
Andrej Babiš	344 z 1 161	29,6 %
Alena Schillerová	40 z 139	28,8 %
Miroslav Kalousek	107 z 492	21,7 %
Petr Fiala	82 z 534	15,4 %
Karel Havlíček	19 z 125	15,2 %
Vít Rakušan	20 z 151	13,2 %

* Zdroj dat: Demagog.cz, veřejně dostupné profily politiků. Údaje představují podíl výroků vyhodnocených jako nepravdivé nebo zavádějící z celkového počtu ověřených výroků dostupných v době zpracování článku (květen 2026).

Právě velikost vzorku hraje při interpretaci podobných statistik zásadní roli. Politik, jehož bylo ověřeno několik desítek výroků, může mít procentuálně výrazně horší výsledek než někdo, u koho fact-checkeři analyzovali stovky nebo dokonce více než tisíc výroků. Proto je vhodné sledovat nejen samotné procento problematických tvrzení, ale také celkový počet ověřených výroků, ze kterých statistika vychází.

Je také dobré mít na paměti, že fact-checkingové projekty nehodnotí názory ani politické postoje. Zaměřují se pouze na výroky, které lze porovnat s dostupnými daty, statistikami nebo veřejně ověřitelnými fakty. Právě proto mohou být podobné přehledy zajímavým vodítkem pro voliče, kteří chtějí posoudit, jak přesně jednotliví politici pracují s fakty ve veřejném prostoru.

Zavádějící výrok nemusí být přímo lež

Jedním z nejzajímavějších zjištění je skutečnost, že mnoho problematických výroků není označeno jako vyložená nepravda, ale jako zavádějící tvrzení.

Jaký je mezi nimi rozdíl?

Nepravdivý výrok obsahuje faktickou chybu. Například politik tvrdí něco, co lze jednoznačně vyvrátit dostupnými daty.

Zavádějící výrok je složitější. Často obsahuje část pravdy, ale vynechává důležitý kontext nebo prezentuje informace způsobem, který může posluchače dovést k chybnému závěru.

Právě tento typ komunikace bývá v moderní politice velmi častý. Politik totiž nemusí říkat vyloženou nepravdu, aby vytvořil určitý dojem. Stačí vhodně vybrat čísla, opomenout nepohodlné informace nebo porovnávat nesrovnatelné údaje.

Pro běžného voliče bývá právě rozpoznání zavádějících tvrzení mnohem obtížnější než odhalení jasné lži.

Jak číst podobné žebříčky s rozumem?

Žebříčky pravdivosti politiků mohou být zajímavé a často vyvolávají vášnivé diskuse. Není však dobré je vnímat jako definitivní rozsudek nad konkrétním člověkem.

Každý fact-checkingový projekt pracuje s určitou metodikou a vybírá konkrétní výroky k ověření. Výsledky proto mohou být ovlivněny například tím, jak často politik vystupuje v médiích, jaká témata komentuje nebo kolik jeho výroků bylo vůbec analyzováno.

Pro čtenáře je proto užitečnější sledovat dlouhodobé trendy než jednotlivá čísla. Pokud se u některého politika opakovaně objevuje vysoký podíl nepravdivých nebo zavádějících tvrzení v průběhu mnoha let, může to být zajímavý signál. Naopak jeden nepřesný výrok ještě nemusí znamenat, že dotyčný politik systematicky manipuluje s fakty.

Ať už fandíte jakékoli straně, jedno pravidlo platí univerzálně: vyplatí se ověřovat informace z více zdrojů a nespoléhat pouze na výroky politiků samotných. V době sociálních sítí, krátkých videí a úderných sloganů je totiž kritické myšlení možná důležitější než kdykoli předtím.

Zdroje:

• Přehled politiků a političek – https://demagog.cz/vypis-recniku
• Český statistický úřad (oficiální statistická data) – https://www.czso.cz/
• Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR – https://www.psp.cz/